On je můj anděl strážný
11. 3. 2014
"Dobrý den, paní Colinsnová," dívka s úsměvem pronesla prostou, jednoduchou větu, bez které by se jeden den neobešla. Nebylo dne, aby tuhle větu nevyřkla. Starší, ale napohled příjemná žena, která pracovala v nemocnici, zvedla svoje oči, které překrývaly kulaté brýle s tlustými obroučkami od formulářů a různých papírů a věnovala jí stejný úsměv.
"Ahoj Annabell," věnovala jí pozdrav a natáhla se pro sešívačku, kterou následně sešila pár papírů k sobě. Když Annabell viděla, že jí starší žena nevěnuje pozornost, rozhodla se dál pokračovat ve své chůzi, ale její hlas jí přerušil.
"Můžu na chvíli s tebou mluvit?" žena se tázavě otázala, čímž Annabell přerušila svou chůzi a otočila se zpět na ní.
"Jistě," usmála se a snažila se na povrch vypadat klidně, ale uvnitř už tak klidná nebyla. Pociťovala strach a nejistotu zároveň. Nohy, které směřovaly za ženou, byly rozklepané a nerozvážné, ale přece jen k ní došly. Opřela se o pult, za kterým paní Colinsnová stála a netrpělivě vyčkávala, co po ní bude chtít. Hrudník se jí s každou minutou zvedal čím dál, tím rychleji, protože paní Colinsnová něco horlivě ťukala do počítače a na Annabell, jakoby zapomněla.
"Ehm… Stalo se něco s Mel?" rozklepaně se zeptala a snažila se zjistit, o co tady jde. Když si žena všimla jejích obav, rázně zakroutila hlavou a nevynechala úsměv.
"Ne, drahoušku, s Mel je zatím všechno v pořádku." Annabell vydechla vzduch z plic, který jí připadal, že je těžší než železo a oddechla si. Dělala, jako by slovíčko 'zatím' neslyšela a proto nic neříkala, ale uvnitř jí to doslova sžíralo. Sžíral jí ten pocit bezmoci, ten pocit, že to ví a nemůže s tím nic dělat a přitom tak moc chce.
"Jde o to, že nám nepřišla poslední platba za výdaje," paní Colinsnová se na ní soucitně podívala a bylo jí to poněkud nepříjemné, ale nemohla nic dělat. Byla jen malá ryba ve velkém oceánu.
"Já vím," dívka si povzdechla a frustrovaně zajela rukou do vlasů, zatahala za ně snad ve snaze přebít psychickou bolest fyzickou. Své suché, popraskané rty si navlhčila špičkou jazyka a nadechla se.
"Dělám, co můžu," věděla, že tohle jí stačit nebude. Poznala to z jejího výrazu.
"Nebojte se, přijdou co nejdřív," ubezpečila starší ženu, ale sama si nebyla jistá, jestli tento slib dodrží.
"Dobře," pokývala hlavou a věnovala se dál papírům. Tuhle záležitost měla z krku.
"Mel je u sebe?" zeptala se, než se vydala k odchodu.
"Ne, ne," zakývala hlavou, "je ve společenské místnosti. Dneska za nimi přišla nějaká chlapecká skupina. Na pohled moc pohlední hoši," zamrkala na Annabell, která se nad tím zasmála.
"Vůbec nevím, kam tím míříte paní Colinsnová," kývala hlavou ze strany na stranu.
"A čistě hypoteticky, kdybych to věděla, zrovna o mě by nějací zpěváci zájem neměli, to mi věřte," zasmála se. Paní Colinsnová jen protočila očima a nic dalšího neříkala, věděla, že je Annabell tvrdohlavá a chybí jí sebevědomí.
"Počkej na ně v hale, už by měli končit," zahulákala na ní ještě než Annabell odešla.
"Jojo," křikla nazpět a vydala se k hale.
Procházela chodbami nemocnice. Každé jejich zákoutí znala nazpaměť.
Procházela tudy po několikáté a vždycky se pousmála nad obrázky, které kreslily děti. Nemocnice byla plná dětí. Plná nemocných dětí, které sváděly boj s rakovinou.
Ačkoli je to smutné, všichni věděli, že některé děti tenhle boj prohrají, ale nikdo si to nechtěl připustit. Annabel tady měla svou mladší sestru Mel, které bylo pouhých pět let. Milovala ji a její úsměv jí dokázal vždycky povzbudit a nedovolit, aby přestala bojovat. Už několikrát to chtěla vzdát, všechno chtěla vzdát. Byla na všechno sama, rodiče neměla. Místo toho, aby studovala na nějaké vysoké, pracovala za barem, kde vydělávala na nemocniční výdaje. Ale ani tyto finance někdy nestačily a proto si musela vzít další práci, jako uklízečka v jednom hotelu. Nesměla to vzdát ne kvůli její malé sestře.
Ocitla se v hale, kde si sedla na jednu z mnoha židlí a čekala, až děti vyjdou. Slyšela dětský smích. Pousmála se nad tím, když rozpoznala zvonivý smích její malé sestry. Bylo až k nevíře, jak velký optimismus vyzařoval z tak malého človíčka. Netrvalo to dlouho a z místnosti vyšli další dvě sestry, které vedli pár dětí. Mel šla mezi posledními.
Když jí vedl chlapec, mírně se zarazila. Jeho hnědé kudrnaté vlasy, jež byly neposedně rozházeny, se nepatrně zaleskly, když na ně proniklo pár slunečních paprsků skrz okno. Jeho oči si nemohla prohlédnout, protože směřovaly na její mladší sestru. Všimla si ale hustých řas, které lemovaly jeho oční víčka. Usmíval se. Ještě v životě neviděla na klukovi hezčí úsměv. Nemohl být o moc starší, než ona. Dokonce by řekla, že byl ve stejném věku. Přes bíle tričko, které mu obepínalo svalnatou hruď, prosvítalo několik jeho tetování. Nad tímto pohledem, ačkoli si to neuvědomovala, si skousla svůj dolní ret. Z myšlenek jí vytrhlo až vypísknutí její mladší sestry.
"Annabell!" radostně vykřikla, pustila se ruky onoho chlapce a rozutíkala se ke své starší sestře. Až teď se chlapcovi oči zvedli k Annabell a ona si tak mohla prohlédnout jejich fascinovanou zelenou barvu. Dokonce by řekla, že se v nich míchala i šeď. Jeho oči se střeli s jejími kaštanově hnědými a připadal si, jakoby se v nich doslova topil. Annabell si vyzdvihla Mel do náruče a všimla si jejích jiskřiček v očích a přála si, aby nikdy nevyhasly.
"To je ona!" Mel se zachichotala a ukázala na svou sestru. Annabell se nechápavě podívala ze své sestry na kluka a čekala nějaké vysvětlení.
"Ahoj, jsem Harry," ozval se z jeho úst chraplavý hlas a následně se usmála.
"Mel mi o tobě hodně vyprávěla," koukl se na malou holčičku a mrkl na ní. Teď už jí to bylo jasné.
"A-ahoj, Annabell," oplatila mu pozdrav. Harry se na ní fascinovaně koukal. Její dlouhé hnědé vlasy, které ji spadaly, až po ramena se vlnily do loken, které mu připadaly roztomilé. Zavládlo menší ticho, které však prolomila malá dívenka.
"Já říkala, že je hezká," zasmála se a touto větou unesla oba dva do rozpaků.
"Já myslím, že je ještě hezčí, než jsi říkala," Harry se usmál a věnoval dlouhý pohled Annabell, které rudé růměnce zdobily tvář. Usmála se.
"No tak, my půjdeme do pokoje, něco jsem ti přinesla," Annabell polechtala Mel a snažila se z téhle situace, co nejdřív vyplout. Nemohla se rozptylovat. Mel jí potřebovala.
"Jo já už taky půjdu, kluci se budou po mě shánět," mírně zaskočen ukázal na partu kluků, co postávali opodál. Přikývla a vydala se k odchodu.
"Rád jsem vás poznal holky," křikl ještě na ně. Mel mu zamávala a Annabell se raději neotáčela. Nebyla si jistá, jestli by zvládla další pohled od jeho očí.
"Annabell, jak dlouho si prosím tě spala?" zeptala se její nejlepší kamarádka Holy, která s ní pracovala v baru. Když si všimla kruhů pod očima Annabell, mírně jí to znepokojovalo.
"Večer jsem uklízela v hotelu," vysvětlila jí a roztočila pivo, které si objednal jeden chlápek. Holy si povzdychla.
"Bože holka, ty jednou ze sebe sedřeš kůži!" neodpustila si prásknutí hadry o bar. Annabell protočila očima a podala pivo chlapovi a byla ráda, že ho má z krku. Nebyl na pohled moc příjemný.
"Vždyť víš, v jaké jsem situaci," promasírovala si rukama ztuhlý krk a na chvíli se pozastavila od práce.
"Jo vím," zamumlala její kamarádka.
"Máš to těžké, ale myslím to s tebou dobře," věnovala jí soucitný pohled a věnovala se dalšímu zákazníkovi.
"Pět panáku vodky, prosím," ozval se mužský hlas, který už někdy slyšela. Vzhlédla k onomu muži a i přes kouř a barvy různých světel poznala oči, jež nemohla vypustit z hlavy. I když se o to několikrát pokoušela.
"Hned to bude," dělala jako by nic a připravovala žádané pití.
"Počkej tebe znám," zasmál se hoch. "Annabell," řekl už o něco radostnějším hlasem.
"Jak se máš?" přisedl si na barovou židličku a netajil se tím, že ze setkání má radost.
"Ahoj Harry, mám se dobře," usmála se. "Co ty?" zeptala se nazpátek a podala mu už jeho objednané pití.
"Mám se fajn, díky za optání." Nevšímal si panáku, jakoby zapomněl, že si je vůbec objednal a radši se věnoval Annabell. Povídali si a smáli se. Občas se zapovídali až tak, že si museli říct zákaznici o pití nejméně třikrát. Dovedete si představit, že moc spokojení nebyli.
"Hej, Harry nezapomněl ses tady trochu?" optal se Harryho kamarád Louis a položil mu na ramenou svou ruku, čímž si chtěl ujistit, že o něm ví. Nebyl si jistý, zda ho přes hlasitou hudbu uslyšel. Harry cukl pod dotykem, ale jakmile si všiml Louise, úsměv mu mírně zkameněl.
"Louisi, hned jsem u vás," mírně naštvaně odbil svého kamaráda. Nebyl moc nadšený, že ho vyrušil z povídání s Annabell.
"Jo fajn," Louis se radši stáhl zpátky a vyčkával na něho.
"Už budu muset jít," pronesl mírně zklamaný.
"Jo jasně," nebyl zklamaný sám.
"Uvidíme se ještě někdy?" zeptal se nesměle a doufal v kladnou odpověď.
"Najdeš mě tady v baru nebo v nemocnici," Annabell se na něho usmála. Také doufala v další setkání, i když si nebyla jistá, jestli dělá správnou věc. Harry přikývl a následně zmizel v davu lidí.
Dny probíhaly jako každé jiné. Annabell chodila do práce a když měla čas, chodila zase do nemocnice. Byla čím dál, tím víc vyčerpanější a na náladě jí nepřidávalo ani to, že se Mel přitížilo a nevypadalo to s ní vůbec dobře. Nezlepšilo jí náladu ani to, že za ní do baru chodil Harry, který na ní nemohl přestat myslet. Nechápal to, ale bylo to tak.
Dnes měl Harry v plánu zajít do nemocnice za Mel a chtěl zase vidět Annabell. Věděl, že dnes v baru nebude a tak se chopil příležitosti jí zase vidět.
"Slečno Annabell s Mel to nevypadá dobře." Doktor středního věku, který si odchytl Annabell před tím, než za Mel půjde, jí chtěl připravit na nejhorší.
"Je mi to líto a ještě k tomu se stydím za to, že vám to říkám takhle na rovinu, ale nedávám jí příliš hodně času," doktor se na ní soucitně zadívala a neuniklo mu pár slz, které propustili oči dívky.
"Měla byste si s ní užít poslední chvilky." Annabell kývla. Nechtěla si to připustit. Nemohla to být pravda. Byla připravená na to, že Mel tady nebude až do stáří, že nebude mít nikdy své děti, ale na to, že odejde tak brzo připravená nebyla. Utřela si slzy a s hlubokým nádechem se vydala do místnosti za svou sestrou.
Harry procházel chodbou nemocnice v úmyslu navštívit Mel a při pomyšlení, že zase spatří Annabell mu pohrával úsměv na rtech. Když si z dálky všiml dívky, která byla opřená o zeď a seděla s hlavou v dlaních, poskočilo mu srdce.
Ne štěstím, ale strachem z toho, že to bude Annabell. Jeho kroky byly rychlejší, a když se k oné dívce přibližoval, jeho obavy se naplnili.
"Ann…," zašeptal a sehnul se k brečící dívce.
"Co se stalo?" nadzvedl jí tvář a koukal se do očí, jež plavaly v slzách. Pohled na ní mu trhalo srdce.
"Mel, ona… ona," přes vzlyky se snažila doříct, to co chtěla, ale nezvládla to. Její hlas se nedostal přes knedlík v krku, který se jí vytvořil. Harry pochopil. Nemusel slyšet nic dalšího a pochopil. I on nezabránil slzám. I když viděl Mel jen párkrát, přirostla mu k srdci, stejně jako Annabell. Objal jí a snažil se jí utěšit, ale věděl, že to nepomáhá. Kolébal s ní ze strany na stranu. Ona mu smáčela triko, ale tohle bylo každému ukradené.
"Jsem tu s tebou a pořád budu, rozumíš?" šeptal jí uklidňující slůvka.
"Neopustím tě, zvládneme to, společně," políbil jí na líčko, jež bylo slané od slz, a zase ji ovinul v objetí.
Každý příběh má svůj konec, ale v životě má každý konec nový začátek.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář